Jestlipak víte, jak se pozná dítě od dospělého?
Třeba tak, že dítě si hraje a učí se ve škole. Dítě si nemůže dělat, co chce. Nevybírá si dům. Nejezdí samo vlakem. Neřídí auto. Nechodí samo do lesa. Nechodí samo z domu. Dítě je nižší, je ohebnější, má menší hlavu a menší postel. Do 18 let nepije alkohol a nedává rozkazy. Dítě není starší než rodiče. Rodičům může pomáhat a rodiči je chráněno.
Když už nás děti od dospělých rozlišíte, je Vám zřejmé, kdo všechno v pondělí 1. června oslavoval.
A po čem toužíme a co si přejeme?
Někteří předpokládají, že v pubertě budou chtít PlayStation. Rozhodně si ovšem přejí kamarády. Děti si přejí být zdravé a chovat se fair. A především si chtějí hrát. To, že děti černošské, čínské, japonské a eskymácké, vlastně děti na celém světě si na všelicos hrají, dávno hrály a za plno let budou hrát, je jistota. Napsal nám to pan Josef Čapek v knížce Povídejme si, děti. A paní učitelka to potvrdila, protože nám kapitolu Hraní z knihy přečetla.
A pak jsme si tedy všichni hráli. Vytvořili jsme malé skupinky. Paní učitelka přinesla velký vak a z něj tajemně lovila všelijaké předměty, které pokládala na stůl. Malinký hoblík, starý poříz, nebozez, kusy dřeva, šišku, starou kliku, zvonek, plechovou krabičku od čaje, hmoždíř, sponu do vlasů, šátek, ale i šlahounek a krásnou keramickou velrybu. Bylo napínavé čekat, co vše se v pytli ukrývá. Potom jsme postupně chodili ke stolu a mohli jsme si vybrat jednu věc. Bylo moc pěkné, že jsme se vůbec nedohadovali o tom, kdo si jakou věc zvolí. A pak už na nás čekala velká výzva. V každé skupince se vlastně kromě nás dětí potkaly i předměty. A právě o nich jsme společně vymýšleli příběh. Nejen vymýšleli, ba dokonce zapisovali! Vždyť už jsme takřka na konci první třídy! Někteří stihli i nakreslit obrázek. O velké přestávce jsme se proběhli venku a vyřádili na houpačkách. Když jsme se vrátili do třídy, tak jsme si příběhy četli. Jedna skupinka svůj příběh i trochu zahrála. Právě ten se většině z nás velmi líbil. Těšilo nás se dívat, jak velryba pluje, splní přání holčičce, podaruje ji šátkem a holčička si ho dá přes ramena a raduje se z něj!
Poslední hodinu jsme si zahráli na mléčný bar. To znamená, že jsme zpívali a zpívali a trochu tančili do rytmu stejnojmenné písničky Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. A také jsme malinko mlsali. To abychom porozuměli obsahu písně.
Představte si, že jsme si oslavu protáhli ještě do úterý. To jsme se totiž znovu sešli ve stejných skupinkách a dozvěděli jsme se, co jsou Škudibrdi. Domýšleli jsme verše v básničce Daniely Fischerové a v nich to bylo psáno. Ti tedy fakt můžou za plno věcí! To si rozhodně přečtěte, protože často to vypadá, že mnohé rodinné pohromy – jako například mastný flek na kalhotách, natáčky v pračce či vyšplíchnutou kávu na mobilu – způsobují děti. Báseň jednoznačně říká, že ne!
A také už víme, jak poznáme klauna v sauně, v týpí a ve tmě! A jestli to chcete vědět taky, přečtěte si knížku Ochechule s ukulele.
Zdraví Vás 14 školáčků a paní učitelka Jana Barnová, ti všichni z I. C.